Komentáře - Builder.cz - Informacni server o programovani

java

java

1. července 2002, 00.00 | Dnes budeme pokračovat v seriálu o programování v javě a to základními dovednostmi jako jsou komentáře. Samozřejmě se nezapomeneme zastavit ani u kompilace a spuštění programu.

Ihned na začátku se zmíním o další nutné znalosti. Jsou jí komentáře. Ty se, jak vidno, zapisují // ..., do konce řádku následuje váš komentář, kterého si překladač nevšímá. Druhý způsob je použití /* ... */, kde ony tečky symbolizují opět nějaký popis. Tento typ se používá pro komentáře rozkládající se na více řádcích. Často však také slouží k zneviditelnění kódu, který zrovna nechceme zahrnout do programu, ale přitom ho nechceme smazat.

Takovéto komentáře jsou často jednou z důležitých částí interní dokumentace (nemá nic společného s dokumentací vytvářenou JavaDocem viz. seriál o JavaDocu).

Kompilace programu se provádí z příkazové řádky (cmd.exe resp. command.com). Existuje samozřejmě více způsobů, tento je však výhodný, protože se vám případná chyba přímo zobrazí.

Pro samotnou kompilaci pak již jen stačí v napsat:

Jestliže byla kompilace úspěšná vytvoří se k souboru s koncovkou java stejnojmenný soubor s koncovkou class (soubor obsahuje již zmíněný byte-code).

Pro spuštění nějakého programu je nutné ho mít nejdříve zkompilovaný. Zdrojové soubory tj. koncovka java nejsou pro spuštění vůbec nutné. A právě v této podobě se pak můžete s Javou setkat tj. pouze jako class soubory resp. jar soubor. Ty se používají pro rozsáhlejší projekty, kdy se množství class souborů uloží do jediného jar archivu.

Spuštění se provádí příkazem:

neco reprezentuje název třídy tj. název po slovu class, který musí být shodný se jménem souboru.

Jestliže pracujete na operačním systému typu Unix, pravděpodobně vám předcházející nebude fungovat, protože nebudete mít nastavenou cestu do aktuálního adresáře. V tomto případě spusťte Javu takto¹:

Záměrně jsem si vybral tuto kapitolu, protože právě tato část je jedna z prvních částí, ve kterých se začíná Java lišit od mnohých jiných jazyků.

Samotné datový typy by skoro byly k ničemu, kdyby neexistovaly proměnné. I začínající programátor ví, že v průběhu psaní nějakého kódu si potřebuje někam ukládat (dočasně či trvale) různá data, která použije například o pár řádek dále. Často to jsou různé čítače, hodnoty získané od uživatele či hodnoty řídící běh programu. Vzhledem k tomuto velkému množství hodnot, má každá hodnota programátorem předem daný identifikátor. Což bývá či měl by být text, relativně přesně vymezující obsahovou hodnotu pod ním uloženou. Identifikátor a hodnota pak vytváří proměnnou.

Někteří extrémisté zaujímají postoj, že takovýto identifikátor by měl mít minimálně 12 znaků. A zcela nepřipouští identifikátory jako i či c, které i já často používám v cyklech (for či while). Na obranu argumentuji tím, že v pár řádkách se tato proměnná může vyskytovat mnohokrát, což může vést i k velmi špatné čitelnosti kódu. Ta spolu se srozumitelností patří k jedněm z hlavních deviz programátora, která určuje cenu výsledného kódu. Srozumitelností zde převážně uvažuji dokumentační část ke kódu². Mnoha firmám i mě samotnému se již stalo, že jsem musel studovat rozsáhlé kódy, jen abych je pochopil a následně mohl opravit jedno slovíčko. A nehraje zde ani vliv jestli jste to psali sami či ne — po roce to stejně zapomenete.

Základním pravidlem pro identifikátor je jeho jedinečnost. To by se mohlo zdát jako sporadické, protože v různých částech programu mohou být stejné a přesto jsou rozdílné. Příkladem mohou být objekty, které obsahují stejnou vlastnost či jednotlivé metody, které v rámci sebe používají stejné proměnné. Je tedy jasné, že jedinečnost se bere vzhledem k platnosti (laicky — dostupnosti proměnné).

Java standardně pracuje s interním kódováním zdrojových souborů v Unicode. Čímž vyřešila spoustu problémů s různým kódováním ovšem za jistou cenu, kterou je vyšší spotřeba paměti a de-facto problém s kódováním přesunula na programátora.

Normálně tedy může identifikátor obsahovat písmena A až Z resp. a až z, číslice 0 až 9. Pro pascalisty a podobné — Java rozlišuje velikost písmen, tedy A není a. Dále to může být jakýkoliv znak z Unicode, který je písmenem. S číslicemi je jeden problém, nesmí se vyskytovat jako první znak v identifikátoru. Samozřejmě také identifikátor nesmí být reservované slovo jako jsou for či new.

U volby jména identifikátoru je nutno zmínit ještě jednu věc. Můžete se setkat, že všechny identifikátory stejného datového typu začínají stejným znakem např. i jako int. Ten pak charakterizuje datový typ Proměnné.. Snad nejrozšířenější je tzv. Maďarská notace. Zmiňovat ji zde nebudu, protože není jediná a ne všichni programátoři vůbec nějakou používají, natož stejnou.

Dostanu-li se konečně k praktické deklaraci proměnné v Javě, uvidíte, že deklarace začíná typem proměnné následované identifikátorem ukončeným středníkem. Často se ale setkáte i s tím, že po identifikátoru následuje = a hodnota, což je deklarace s následným přiřazení hodnoty.

Z příkladu je vidět, že téměř vždy se jednotlivá slova oddělují podtržítkem (nepsané pravidlo). Jinou podobnou konvencí jsou velká písmena na začátku slov, místo oněch podtřžítek.

Java samozřejmě umožňuje při deklaraci stejného typu zapsat více identifikátorů za sebou na jednom řádku

1. – ve starších verzích Javy se místo parametru cp používá classpath
2. – této části jsem již věnoval celý seriál — JavaDoc